Život začíná až po rychlosti sto šedesát
Jedu si takhle jednou autem. Motor spokojeně pobroukává, krajina za oknem se míhá jako když přetáčím film a já jsem sám se sebou spokojený. Nejedu moc rychle, to víte, nemám tak výkonný stroj. Slabých sto čtyřicet kilometrů v hodině. Víc to nebude. Ale přes vesnice ne, přeci jen se trochu bojím, že bych se mohl dostat do potyčky se zákonem. Zpomaluji na necelých devadesát, to bych snad už nějak ukecal... Jsem však obezřetný, sleduji, za kterým stromem nebo keřem by se mohla skrývat hlídka. Většinou jsou tak okatě nenápadní, že je odhalím předem. Pak, při průjezdu kolem unaveného příslušníka, zpomalím na předpisových padesát a jen co uběhne pár zatáček, zařadím za pět a hasím si to svoji oblíbenou rychlostí. Zpívám si žalmy a chválím Pána, jak krásný je svět kolem. Taky se modlím a děkuju za to, jak mi žehná v každodenním životě. A občas za něco moc důležitého prosím. Pamětliv slov, že se mám v každém čase a době modlit, vyhradil jsem si tento čas v autě. Je to fajn, cesta alespoň lépe ubíhá, když je takhle smysluplně využitá...
"Cink!" Ozvalo se najednou tichounce a na sedadle vedle mě se objevila zářící postava. Po chvilce její zář pohasla a já v údivu spatřil Ježíše. Pravda, byl trochu jiný, než jsem si ho představoval, ale naprosto přesně jsem věděl, že je to On. Otočil se na mě a usmál se tak krásně, jako nikdo jiný. Uff, začal jsem se potit. Tedy ne že bych nebyl rád, že tu je se mnou, to víte že jo, ale když já měl zrovinka na tachometru něco přes sto třicet. Snad si toho nevšiml, pomyslím si a nenápadně zpomaluji. Snažím se zaměstnat ho hovorem, jen aby se nepodíval na tachometr. Plácám samé hlouposti, vyptávám se na všechno možné a zatímco rychlost mého vozu nenápadně klesá, moje pusa se ne a ne zastavit. Ježíš ale pořád mlčí a jen se na mě dívá. Řeknu vám, takovou něhu v očích, jakou jsem viděl v jeho pohledu, takovou lásku s jakou se na mě díval..., bylo to jako pohled šťastné maminky, když ji dají do rukou její čerstvě narozené miminko. Ba ne, v tom pohledu bylo ještě cosi víc, nedokážu to přesně popsat... Rychlost mého vozu klesla na únosných sto kilometrů v hodině a já se přestal potit. Vjížděli jsme do vesnice a Ježíš stále mlčel a jen se na mě díval. Přišlo mi trochu zvláštní, že nic neříká a tak jsem také ztichl. Ve vesnici jsem jel předpisových padesát kilometrů za hodinu a soustředil se na cestu. Každý jsme mlčeli. Pak mě Ježíšova ruka pohladila po vlasech a já znovu uslyšel to něžné a tiché "cink!" Sotva stačil vychladnout dotek jeho ruky a už byl pryč. Smutně jsem se podíval na místo, kde seděl. Ještě bylo trochu promáčknuté sedadlo. Povzdychl jsem si a vůbec nic jsem nechápal...
Pár desítek metrů před cedulí, jež ohlašovala konec vesnice, mi zpoza domu vběhla do cesty malá holčička. Na poslední chvíli jsem dupnul na brzdy. Kola se zablokovala a auto s hlasitým hvízdáním zastavilo asi půl metru od hlavičky sotva pětiletého dítěte. Křečovitě svírala v ručkách malou hadrovou panenku, oči navrch hlavy, ústa dokořán. Pár vteřin jsme se na sebe dívali, já s nosem několik centimetrů od čelního skla a pásem zaříznutým snad až v plicích. Na ten krátký okamžik se svět kolem jakoby zastavil. Pak se holčička usmála, rozpustile na mě zamávala a odběhla zpátky. Zhluboka jsem se nadechl a vrátil se zpátky do sedadla. Znovu jsem nastartoval, protože motor při prudkém brždění vypověděl službu, a rozjel se pryč. Asi po dvou kilometrech jsem zastavil, zaparkoval auto na polní cestě a vylezl ven. Pak jsem se rozklepal a podlomila se mi kolena. Opřel jsem se rukama o kapotu svého vozu a děkoval Bohu, že jsem v té chvíli nejel rychleji. A najednou mi došlo, proč mým spolujezdcem na několik kilometrů cesty byl Ježíš. A taky že věděl naprosto přesně, jak rychle jedu. A taky co se stane, když takhle rychle pojedu dál. Tak strašně jsem se styděl. Po tváři mi tekly slzy, když jsem vyznával Otci, jak hloupě jsem se choval a prosil ho, aby mi odpustil. Taky jsem mu děkoval za to, že se nade mnou slitoval a poučil mě. Děkoval jsem mu, že jsem nepřejel tu holčičku. Přesně to jsem potřeboval, abych se dozvěděl, jak hloupě a nebezpečně jsem se choval. A Bůh Otec to věděl...
Jezdím teď podle předpisů. A víte co, dělá mi to obrovskou radost. Všiml jsem si, jak Bůh postupně mění můj život a někdy jemně, někdy razantně, mě upozorní na chyby. Uvědomil jsem si, že to všechno je vlastně odpovědí na moje prosby o vedení a o vyučování. Vždyť v celé bibli nenajdeme zmínku o tom, že by Bůh spěchal. Že by něco dělal narychlo, jak se dnes říká, horkou jehlou. Naopak, celá je prodchnuta Božím klidem a pokojem. I v sebevíc strašlivém příběhu, a že jich v bibli pár je, nenajdeme místo, kde by se psalo o tom, jak Bůh musel pospíchat. To jen lidé se svými malými touhami, hnáni svými potřebami, neustále plní tento podivuhodný svět svým spěchem. Od té doby jezdím pomaleji a snažím se dodržovat předpisy, jak to jen jde. Ohromně mě to začalo bavit, to byste nevěřili. Dává mi to mimo jiného pocit jisté výjimečnosti. Podobně jako když jsem přestal používat nelegální, tedy kradené programy do počítače. Ano, já vím, dělají to všichni. A většina také spěchá v autě, nedodržuje povolené rychlosti, jezdí na červenou, přejíždí plnou čáru a vůbec je bezohledná k ostatním. Jsem šťastný, že mě Bůh Otec tak úžasně navádí k tomu, abych nebyl jedním z těchto lidí. Bůh je dobrý řidič. Když jsem ho nechal, aby řídil můj život, nepřestal jsem točit volantem ani šlapat na pedály. Ale udělal jsem mu místo vedle sebe, na sedadle spolujezdce a když je potřeba, zatáhne mi ruční brzdu. Sice si pak občas natluču, ale jsem mu vděčný za to, že mě nenechává bez dozoru a upozorňuje na chyby. Svěřil jsem mu to nejcennější co mám a vůbec toho nelituju. Svěřil jsem mu svůj život.
Nedávno jsem viděl v televizi reklamu na nový automobil. Už si ani nevzpomínám, která to byla značka. Zřejmě se jednalo o rychlý vůz, protože nadpis té reklamy zněl: "Život začíná až po sto šedesáti!" Nevěřte všemu, co se vám dnes svět kolem snaží nalhat. Žijte tak, abyste se mohli Otci podívat do tváře, až se s vámi dá do hovoru. A když si někdy nevíte rady, když duch ve vás volá, někdy doslova křičí, po nápravě, změně nebo moudrosti... Pak si představte, ať už jste kdekoliv, ať už děláte cokoliv, že je v tu chvíli a na tom místě s vámi Ježíš. Pak budete vědět co je dobré.
Protože On vám to řekne...
Protože On vám to řekne...
....Boží pohádky