close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Jdi pořád dopředu, neohlížej se, jde za tebou tvůj stín.

Výchova dítěte 2

5. listopadu 2010 v 17:18 |  Děti

Výchova dítěte 2

Chytrá výchova - získávání pozitivní představy
Vyrůstal jsem v krásném farmářském městečku s dvěma a půl tisíci obyvatel, které se rozkládalo v nádherném malém údolí v jihozápadním Wisconsinu. Rozhodl jsem se nakreslit kopce za naším domem. Nakreslil jsem na nich pár stromů, na jedné straně výkresu srnce a na druhé králíka. Byl jsem na své dílo velmi hrdý a doufal jsem, že učitelka projde kolem a pochválí mě. A když jsem právě všechno vybarvoval, učitelka se skutečně zastavila u mé lavice a zvedla můj výkres. Když řekla "Podívejte se všichni na Larryho výkres!", usmíval jsem se od ucha k uchu. Všichni se podívali a ona ukázala na můj výkres. Typicky učitelským způsobem pronesla: "Vidíte ty dva stromy, co vypadají jako lízátka? Larry pořád kreslí jako malé dítě!" To byla fáze číslo jedna: dostal jsem o sobě informaci. Fáze číslo dvě: vyvodil jsem z ní závěr, že neumím kreslit.
Domníváte se, že učitelka měla v úmyslu přivést mě k závěru, že neumím kreslit? To určitě ne, úmysly však nemají s procesem získávání představy o sobě nic společného. Také rodiče můžou mít ty nejlepší úmysly pomoci svým dětem, aby vyrůstaly s pozitivní představou o sobě, ale pokud to dělají negativním způsobem, můžou ve skutečnosti dělat pravý opak. Za chvíli se budeme touto myšlenkou zabývat podrobněji.
Ve fázi číslo tři jsem hledal důkaz, který by můj závěr podpořil. Jinými slovy, kdykoli jsem od té doby něco kreslil, díval jsem se na svůj výtvor a říkal si: "Jo, učitelka má pravdu. Opravdu neumím kreslit."
Fáze číslo čtyři z tohoto procesu přirozeně vyplynula. Po krátké době se můj závěr stal součástí mé samomluvy. Když jsme pak měli na střední škole biologii, kde jsme měli kreslit žáby, střeva, červy a podobné věci, odmítal jsem to dělat. Vždycky jsem se snažil někoho přemluvit, aby mi to nakreslil.
Choval jsem se podle této představy až do svých třiceti pěti let, kdy jsem byl s jednou naší dcerou v knihkupectví. Chtěla, abych jí koupil jednu knihu o kreslení, tak jsem jí řekl, aby mi ji přinesla, že se na ni podívám. Otevřel jsem ji a na úvodní stránce bylo velkými tučnými písmeny napsáno: "Definicí talentu je praxe." Okamžitě jsem si pomyslel: "To je pěkná hloupost. Každý přece ví, že člověk se s talentem buď narodí, nebo ne."
Knihu jsme však koupili a společně se začali učit kreslit. Po několika měsících jsem už skutečně kreslil a kreslil jsem rád. Po několika letech jsem pak dokonce začal kreslit uhlem portréty lidí.
Je to zajímavá věc, přijít jako dospělý na negativní představu, o které si myslíte, že je pravdivá, a zjistit, že pravdivá není. Je to skutečně skoro šokující, protože lidé si o představách, které o sobě mají, myslí, že se tak už narodili, popřípadě že je tak Bůh stvořil. Zjistíme-li, že tyto představy se vytvářejí z informací a závěrů vyvozených nezralým dětským uvažováním, získáme úplně jiný pohled jak na vlastní sebepojetí, tak na to, jak děti toto sebepojetí vytvářejí.
Vy tedy můžete svým dětem pomoci, aby vyrůstaly s takovým sebepojetím, jaké byste si přáli, aby měly. Než se tím však budeme dále zabývat, chci se ještě zmínit o negativní teorii rodičovské výchovy, kterou se mnoho lidí naučilo od svých rodičů. Ti ji sice používali s těmi nejlepšími úmysly, měla však velmi negativní dopad nejen na mnoho mých vrstevníků, ale i na mnoho dnes vyrůstajících dětí, neboť jejich rodiče ji opět používají.
Tato teorie funguje takto: rodič se rozhodne, že chce ze svých dětí vychovat řádné lidi. Je přesvědčen, že nejlepší věc, kterou může jako rodič udělat, je říkat svým dětem, jaké mají chyby, aby je mohly napravit a stát se tak lepšími. Řekněme například, že já chci, aby z mého šestnáctiletého syna vyrostl pracovitý a zodpovědný mladý muž. Představme si, že je pátek a že mi můj syn celý den volal do práce a žadonil, abych mu dnes večer půjčil auto, protože má velmi důležitou schůzku. Když konečně přicházím domů, říkám mu: "Nuže, synu, můžeš si dnes večer půjčit auto, ale doufám, že hodláš udělat všechno, cos mi slíbil, že o víkendu uděláš!"
Můj syn jako řádný mladý muž odpovídá: "Samozřejmě, tati!"
Jsem spokojen a dovoluji mu půjčit si auto.
Potom je řekněme neděle večer, jedenáct hodin, a můj syn se právě chystá jít spát, když ho volám stranou a říkám: "Synu, udělal jsi práci, kterou jsi měl o víkendu udělat?"
Syn odpovídá: "Chtěl jsem, tati, ale prostě jsem na to neměl čas. Udělám to zítra."
Rozčileně odpovídám: "Tak tys chtěl? Ty že jsi chtěl? S pravdou ven, kamaráde - tys o víkendu doma na nic nesáhl! Ani na jedinou věc. Neříkal jsem ti nic, protože jsem si chtěl ověřit, jestli jsem tě správně odhadl. A bohužel jsem tě odhadl správně. Víš, jaký je tvůj problém, synu? Tvůj problém je, že jsi prostě obyčejný lenoch. Jsi líný, jsi nezodpovědný, a nerad ti to říkám, ale pokud se nezměníš, nikdy to nikam nedotáhneš!"
Proč rodič vyřkne tak odsuzující slova? Jeden důvod je ten, že se to naučil od svých rodičů, kteří se to naučili zase od svých rodičů. Logika tohoto přístupu je následující: "Protože můj syn to sám nechápe, někdo mu musí jeho chyby ukázat. A kdo by to měl udělat, ne-li já jako rodič? Je to moje povinnost. Jsem na něho tak přísný ne proto, že bych ho neměl rád. Ne, já ho mám rád na sto procent, je to můj syn. Jsem na něho přísný, abych ho motivoval ke změně. Umožňuji mu, aby to pochopil a získal motivaci."
Zdálo by se, že poskytují-li rodiče dítěti pochopení a motivaci, je to dobrá věc. Pokud to však dělají prostřednictvím tvrdých a kritických slov, můžou se bohužel splnit jejich nejhorší obavy: říkají-li dítěti často, že je líné a nezodpovědné, pravděpodobně tomu bude věřit a bude se podle toho také chovat.
V amerických rodinách používají rodiče k tomu, aby své děti motivovali ke změně, jako strategii číslo jedna právě kritiku. To mimochodem platí ve všech druzích vztahů: používají ji také učitelé vůči studentům, partneři vůči partnerům, přátelé vůči přátelům nebo zaměstnavatelé vůči zaměstnancům.
Považuji to za velmi zajímavé, protože pokud lidé o sobě něco vědí, pak vědí to, že nemají rádi, když je někdo kritizuje. Chvíli o tom přemýšlejte. Vybavte si situaci, kdy vás někdo naposledy kritizoval. Pravděpodobně jste nešli spát s myšlenkou "Zítra ráno vstanu a napíšu mu za tu kritiku poděkování"! Spíše jste pociťovali hněv a odpor. A pokud jste takoví jako většina lidí, od nynějška budete onu osobu, která vás kritizovala, přísně kritizovat i vy.
Rodiče si nemůžou takový začarovaný kruh dovolit, protože kritizování ničí vztahy. My lidé nejsme schopni mít kladný vztah k někomu, kdo nám neustále něco vytýká. Místo toho uděláme jednu ze dvou věcí: Buď se pokusíme dostat z dosahu oné kritizující osoby, nebo, pokud to nejde, se vzepřeme a odmítáme spolupracovat. A navíc se budeme snažit, aby dotyčný člověk zažil tak mizerné pocity, jako jsme zažili my po jeho kritice.
Rodiče si takový začarovaný kruh nemůžou dovolit také proto, že miliony amerických rodičů dnes vězí v sarkastickém vztahu se svými dospívajícím dětmi - a ten je často zaviněn právě dobře míněným používáním kritiky. Ale mám i dobrou zprávu: existují i miliony amerických rodičů, jejichž vztahy s dospívajícími dětmi jsou výborné. Řekli by vám: "Vycházíme spolu skvěle. Pořád si povídáme a podnikáme společně nejrůznější akce. Naše děti se nám svěřují se svými problémy a ptají se nás na radu." Všichni rodiče si samozřejmě přejí, aby patřili do této druhé skupiny.

Chcete vědět více?

Autor: Larry J. Koenig, Chytrá výchova

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama